O nás

Ahoj,

jmenuji se Adéla Maršálková. Je mi sice jen 15 let, ale s organizací CHS mi pomáhají mamka s taťkou. Bydlím s nimi v Chropyni (u Kroměříže), v rodinném domě. K chovu hlodavců mě přivedla sestra, když jako malá měla křečka. Bohužel  skončil v čelistech našeho milovaného kocourka Mikeše. Sestra to ale nevzdávala a zanedlouho si pořídila dalšího křečka, kterého potkal stejný osud... Rozhodli jsme se tedy,  pořídit si již poněkud většího hlodavce a to zakrslého králíčka Julinku. Ta už v žádných kocourkových čelistech naštěstí neskončila a potom, co umřela, jsme jeli na dovolenou ke známé v Písku. Jen tak na výlet jsme se šli podívat do záchranné stanice živočichů Makov a protože jsme malým vydřičkám dovezli ryby, začali jsme se přátelit s lidmi, co tam pracují. Když už jsme byli na odjezdu, řekli nám, že mají morče a jestli by jsme si ho náhodou nechtěli nechat. Protože jsme byli na dovolené a morče jsme neměli kam dát, odmítli jsme. Hned co jsme dojeli domů, jsem se o morčátka začala zajímat. Zrovna jsem také jela k babičce na prázdniny a byl tam Matěj Šimek s jeho morčákem Denym. To jsem se už do morčat zamilovala a skončilo to tím, že mi taťka vyrobil klec a já s bratrem jsme si šli do zverimexu v Chropyni vybrat morčátko. Nejhezčí se nám zdála hladká samička. Donesli jsme ji tedy domů a dali ji do klece. Nemohli jsme ale pro ni vymyslet žádné jméno, tak jsme se šli zeptat taťky. Ten nám řekl, že by na ni bylo pěkné Tidy (z anglického čistotný, uklizený). Nakonec bylo po jeho a naše Tidynka měla jméno. Na Vánoce jsem potom dostala knížku o morčatech, kde jsem se dozvěděla vše o ostatních plemenech a také jsem vyčetla, že by nemělo být morče samo. S babičkou jsme tedy potají a bez svolení rodičů koupili Tidy společnici Jinnu. Tajďulce sice trvalo trošku déle, než si zvykla na společnici a na to, že se musí o vše dělit. Jinnu jsme zanedlouho nechali připustit samcem a narodili se jí 3 morčátka. Kluka a holčičku jsme rozdali a poslední holčičku, která zůstala jsme si nechali. Měli jsme tedy už 3 morčátka, Tidy, Jinny a novou Lissu. V té době jsem se už o morčátka zajímala a s nápadem, že by jsme mohli založit CHS přišla mamka. Já jsem velmi ráda souhlasila a tak jsme si pořídili merino samičku Xee Lilienblum (za to velmi děkujeme CHS Lilienblum). Aby jsme měli mladé, koupili jsme samečka Uncle Rainbow (velké díky Jaroslavě Chudé za rady, které nám velice pomohly v chovu). Pro naši chovatelskou stanici morčat jsem vybrala jméno  "Z altánku" , protože naše morčátka jsou přes léto v altáně na zahradě.

A jak to všechno začlo se psy?

Jako skoro pokaždé byla na začátku, asi v roce 2006 malá, pětiletá holčina, co prostě chtěla pejska :)

A tak jsme si (tuším na podzim) v roce 2007 dovezli z brněnského útulku tří měsíční štěňátko jménem Bert. My jsme se to štěňátko jakožto "velice zkušení kynologové" snažili aspoň nějak "vychovat", ale přiznávám se, že se to trochu nepovedlo.. V Bertýskových 3 letech mi najednou kamarádka řekla, ať s ním chodím každou neděli na cvičák, že tam chodí taky, tak se tam potkáme. 

Starýho psa novým kouskům nenaučíš?

Netuším, koho toto mohlo napadnout, protože od té doby šlo všechno jako po másle. Z Berta se stal Pan Pes, přestal tahat na vodítku, venku už jsem s ním nechodila jinak než na volno.. stal se prostě bezproblémovým, trošku tvrdohlavým, ale jezevčíkem! Na jaře 2012 jsem se s ním přihlásila do kurzu agility pro začátečníky. Když byl na konci toho tunelu kus párku, tak se teda milostpán rozběhl, ale většinou ho v půlce cesty potkalo něco daleko zajímavějšího, nedej bože když ucítil, že jsou poblíž rodiče- to on je přece nutně musel najít a pozdravit. Tak jsme spolu rostli, troufám si říct, že Bertýsek začal i běhat a všechno nám to oboum tak vyhovovalo. Jakožto Pan Pes měl i svoje potřeby se rozmnožovat, tudiž jeho úspěšné mise po městě rostly a mezi stovkami šťastných návratů domů se našel jeden nešťastný...12.5.2014, Bertýsku, všem nám moc chybíš!

Já vážně chtěla agiliťáka!

Začaly dlouhé hodiny a hodiny strávené u internetu a psích encyklopedií, studování nejvhodnější psí rasy pro agility a pro mě, až to nakonec skončilo u patterdale teriéra. Pro mé štěstí jsme 3 dny po Bertýskové smrti jeli ke známé do Čech, spíš si jen tak vyčistit hlavu. Co se nestalo, z volného sobotního odpoledne se udělal výlet, alá "pojďme pozdravit pejsky do Milevsého útulku!"  

A kdo uhodne, jak to dopadlo??

Jo, prej papírovýho psa na agility.. prd.. já už si odvážím domů až z Čech na Moravu vořecha..

Myslím, že všichni, kdo mě v tu dobu znali, spráskli rukama. Taková mladá a už si troufla vzít si dospělého psa. Počkat, kdo že to říkal "Starého psa novým kouskům nenaučíš?" ..blbost! Přivítejte Míšu, toho nejlepšího pejska v mém životě!  Ještě jsem nepotkala nic, co by ho nebavilo a co by mu nešlo. A to hlavní- agility běhá rychlostí akutního průjmu :D Netuším kdo a proč je tam nahoře na mě tak hodný, každopádně moc děkuju za to, že jsem toho pejska potkala a odvezla si ho domů. Mám ho teprve rok a už spolu máme tolik zážitků, proježděných táborů a proběhaných parkurů...

A na závěr jedno velké, splněné přání

Netuším kde a kdy, prostě už pěěkně dlouhou dobu jsem zamilovaná do chrtů. Vždycky jsem toužila se promenádovat po městě s takovým aristokratem, jako je barzoj. Příležitost se naskytla, když měla mamka doslova "hnutí mysli" a začala jen tak nenápadně přemýšlet o štěňátku pro sebe. Vánoce nevyšly, italský chrtík taky ne, až 22.4. 2015 jsem projížděla stránku na facebooku s názvem SOS Barzoj a uviděla pro mě naprosto bombastický inzerát na štěňátka. Kříženci vipeta a barzoje, nechtěné nakrytí, ještě k tomu 5 malých kuliček, z nichž byly 2 žíhané. Mamíí, diveej, to je pro tebe!  Vůbec jsem nechápala- vlastně doteď nechápu, ale mamka řekla: "No, tak tam zkus napsat.." A já už věděla, o dva měsíce později jsme si jeli znova do Čech, do Berouna pro žíhanou chrtí slečinku jménem Zoya. Takže si troufám říct, že tady na Moravě máme chrtí raritu, co se učí běhat agility.. :)